Klavír, jejž křehká ruka něžně hladí, v růžovošedém šeru matně plá,
zatímco tichá melodie kradí, jakoby s bázní křídla rozepla
a diskrétně se noří do tepla budoáru, kde s Její vůní ladí.

Co za kolébku je to tajemnou, která mou zuboženou bytost laská?
Kde se tu bereš náhle přede mnou, ty sladká písni s notou dojemnou,
jež za okny mi mřeš jak sedmikráska, když prsty větru v prach tě rozemnou?

(Paul Verlaine: Slova na strunách)