Osm tváří a jedny ruce

Oslovil čtrnáct svých kolegů různého věku a různého uměleckého zaměření. Vedle žijícího klasika, osmdesátiletého Jana Koblasy, přizval právě dostudovaného, ukrutně pracovitého, Daniela Klose. Přizval Stanislava Hanzíka i Jirku Kačera. Z Rožnova Mária Kotrbu, z Mělníka Michala Šaršeho. Pozval Petra Jilemnického i jeho sestru Elen, z Brna Jirku Marka, z Prahy Jaromíru Němcovou, Jana Hendrycha, Vojtěcha Adamce i Čestmíra Mudruňku. A přizval i mě, člověka bez patřičného uměleckého školení a bez znalosti práce s pískovcem. Taková důvěra! Ale já opět taktizoval a prosil, abych mohl být až posledním autorem, který na křížové cestě bude pracovat.

Realizace záměru byla rozvržena na několik let. Kolegové pracovali v lomu nebo doma a každý rok přibývaly monumentální sochy na vymezeném prostranství. Já se v Klatovech potil hrůzou, jak tohle zvládnu. Stále jsem záměr předělával a předkládal nové modely budoucí sochy. Ty jsme si pak navzájem odsouhlasili. Vladimír ostatně nikomu do ničeho nemluvil a velmi respektoval autorství.

Celá organizace této gigantické akce spočívala na Vladimírovi Preclíkovi.

Ustanovil sdružení, založil účet, rozdělil úkoly, ale hlavně sháněl peníze. Jen kámen stál skoro dva miliony, na které sehnal ale sponzora. Sponzorovi za to slíbil, že dostane v bronzu odlité modely všech soch, jako poděkování. To také není levné. Tak sehnal dalšího sponzora, který zafinancoval odlévání modelů do bronzu. Co slíbil jemu, nevím. Vše stálo a padalo na impozantní autoritě Vladimíra Preclíka.

Tvar mé budoucí sochy se pomalu dokolébal do finální podoby, byl odlitý do bronzu, darován bance a já už neměl možnost sebezpochybňování a musel jsem se smířit s představou, že co jsem si navrhl, také do pískovce vysekám. V únoru 2008 mi Vladimír napsal dopis. Psal mi, že už jsem poslední. Ještě s Michalem Šaršem a Máriem Kotrbou a Janem Hendrychem, kteří už ale na sochách pracují. Píše mi, že jsem jediný, který nevznesl ani požadavek na velikost kamene a že bych s tím měl něco udělat. Ech! Dopis zakončil pozdravem: „Měj se hezky a buď pilný.“ Konečně jsem se ocitl ve správném rozpoložení, tedy ve stresu, který vždy aktivuje mou iniciativu. Než jsem našel správná slova na odpověď Vladimírovi, dorazila zpráva, že Vladimír Preclík 3. dubna zemřel. Můj stres a pocit odpovědnosti se ještě prohloubily

Přes počáteční nerozhodnost jsem sochu nazvanou Srdce, kříž a slza dokončil ze třech pískovcových bloků v požadovaném termínu. Stojí teď v blízkosti sochy Vladimíra Preclíka a já jsem při každé příležitosti v úžasu, jak mě osud nasměroval a jaká setkání mně dopřává. Od údivu nad reprodukcí Stromu života až po možnost být obdivovanému sochaři nablízku svou vlastní sochou.

Napsat komentář