Tonda Kroča je totiž pravý opak noblesního Vladimíra Preclíka. Žije v zapadlé vesničce ve Slezsku, ve zchátralé budově místní školy, ve které už nefunguje přípojka vody, ani odpady. Žije tam a maluje. Maluje způsobem, který by mohl nepřipravenému návštěvníkovi snadno způsobit kolaps. Tonda maluje prsty, přesněji klouby na prstech, kterými se vrhá na obraz útočně jako boxer na soupeře. Barva lítá po místnosti a Antonín Kroča provází každý útok komentářem, který nepaří do slovníku jazyka spisovného. Maluje každý den jako my ostatní dýcháme. Maluje mnoho obrazů denně. Maluje každého, kdo do zchátralého domu vstoupí.
Kouknul jsem na šest mokrých pláten, na kterých byly expresivně namalované akty.
„To tady byla ráno pošťačka s důchodem, tak jsem jí řekl, ať se vysvlíkne,“ odpověděl malíř na můj překvapený dotaz a dál hulákal před rozmalovaným obrazem. Vladimír Preclík si k jeho portrétu výstižně poznamenal „Tonda Kroča přistupuje k plátnu jako hřebec ke klisně“. Tím se mi osvětlilo, jaký to atribut u jeho portrétu použil. Z ramene fenomenálního malíře Antonína Kroči vystupuje koňský úd. I takhle dokázal Vladimír Preclík pracovat.
Soubor portrétů uzavírá vlastní autoportrét z roku 1957. Autor si zdeformoval tvář jazykem kubistickým. Laskavý humor a bravurní sochařské postupy. Vladimír Preclík vytvořil stovky dřevěných soch, stovky obrazů a grafiky, ale málokdy jsme mohli spatřit jeho bronzové portréty.
Když jsem včera po půlnoci přidal na stránky facebooku upozornění, že výstava je už dnes, přišla řada reakcí. Ta poslední, kterou jsem zaznamenal před odchodem sem do refektáře, byla od architekta Petra Keila: „Preclík byl génius a príma chlap!“
Lépe bych to nevyjádřil.
Užijte si výstavu se vzpomínkou na „príma chlapa“ a na skvělého sochaře.
Děkuji, že jste přišli.
